Co se učí naše děti

Konference s podtitulem „Hodnoty a angažovanost křesťanů ve školství“ proběhla ve dnech 3. - 4. prosince 2005 v prostorách ostravského sboru Církve bratrské.

Česká evangelikální aliance jí připravovala s cílem hledat odpovědi na řadu otázek, které nás ve vztahu ke školství mohou napadat a poskytnout rodičům, učitelům a křesťanským vedoucím informace, know-how a materiály. Jaké jsou ony otázky, na něž měla konference hledat odpovědi? Řada z nich byla naznačena již na pozvánce:

• Čemu se vlastně učí naše děti a kdo a jak je tomu učí? Víme vůbec, kde, s kým a jak tráví naše děti průměrně 6 hodin denně? (Napadlo vás někdy, že mladý člověk stráví ve školách zhruba 15 000 hodin svého života?)

• Na školách začínají vznikat školské rady - budou v nich i křesťané? Měli bychom o to stát? A co bychom tam chtěli a měli ovlivňovat? Jak se stavět ke kontroverzním otázkám v sexuální a rodinné výchově na školách, jak na prevenci násilí a drog?

• Jaký je náš postoj k zakládání církevních škol či k domácímu vzdělávání? Jaké hodnoty chceme předávat? Co můžeme nabídnout? Jak podpořit věřící učitele?

Alianci se podařilo přizvat k hledání odpovědí člověka z nejzkušenějších: Angličan Mike Simmonds, ředitel organizace CARE pro Velkou Británii je zkušený řečník a ostřílený pracovník na školách; vede workshopy a semináře, káže po celé Británii. Jako dlouholetý člen školních rad vytvořil materiál pro školení místních zastupitelů, organizuje nejrůznější vzdělávací akce pro věřící učitele a rodiče ve školních radách a rodičovských sdruženích.

Škola jako prostor křesťanské odpovědnosti

Konferenci zahájil v sobotu ráno pastor Stanislav Pietak, dlouholetý vyučující katedry křesťanské výchovy ostravské pedagogické fakulty a od loňska president církevní školy v Třinci, která byla založena poté, co ministerstvo drasticky ukončilo úspěšný experiment křesťanských tříd.

Začal vykreslením biblického pohledu na člověka a na dítě a jeho vystoupení bylo vskutku vhodným uvedením do tématu. Hospodin formuje život člověka od samého počátku (Ž 139), zná každého jménem a na každém mu záleží. Pán Ježíš dává dospělým za vzor pokoru a důvěru dětí. Bůh vložil do každého člověka důstojnost svého obrazu, současně však ví, že každý z nás je padlým stvořením, které potřebuje zachránce. I pro děti platí, že „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“. Taková je situace nás lidí a právě do takové situace nás dobrý Pán Bůh obdarovává dětmi. Proč? Abychom je učili milovat Hospodina, našeho Boha, celým srdcem, celou duší a celou silou a sloužit mu celým svým životem.

Ve známém oddíle v 6. kapitole 5. Mojžíšovy Hospodin ukládá svému lidu dvojí úkol: „Poslouchej, co já ti říkám. A naslouchej tomu, co se tě budou ptát tvoje děti.“ Tak je popsán biblický obraz vzdělávacího procesu, jehož se má dostat našim dětem a mládeži.

„A jak je tomu dnes?“, ptal se mluvčí a vykreslil tři duchovní světy, které dnes soupeří o duši mladé generace. Které to jsou? Biblické křesťanství, charakterizované tím, že v jeho středu stojí Bůh. Dále modernismus včetně všech svých marxistických a existencialistických úchylek, který do středu svého zájmu klade člověka a jeho zájmy, člověka jako míru všeho. A konečně to, co je nazýváno postmodernismem a co Pietak popsal jako systém, v jehož středu „není nic“. Na takto vytýčeném hřišti probíhá zápas. Slyšeli jsme o tom, jak se tyto duchovní světy liší ve svých pohledech na Boha, člověka, cíl života, na svobodu a hřích. Který z nich vládne škole, kam chodí tvoje děti? Tato otázka sice nezazněla, ale nebylo možno se jí vyhnout. „Co tedy dělat?“, ptal se řečník „Tomu, kdo bere vážně Boží pověření vyučovat děti a mládež, nemůže být jedno, že děti tráví desítky hodin týdně v duchovním světě, který deformuje jejich obraz světa, že jsou vystaveny indoktrinaci v těch nejpodstatnějších otázkách života: kdo jsem a proč tady jsem?“

Církev se musí vrátit do škol – byly doby, kdy tomu tak bylo. Musíme bojovat o školy, tím či oním způsobem, nabádal bratr a nabídl konkrétní cestu: „Školy v blízkosti našich sborů, školy, kam chodí naše děti, by měly být předmětem modlitebního zápasu křesťanů“.

Své vystoupení zakončil slovem, které mi stále zní v uších: „Komenský měl vizi pro reformu školství své doby. Má takovou vizi církev dneška? Přeje si ji vůbec mít?“

Co se učí naše děti

Hlavní host Mike Simmonds promluvil celkem třikrát: v sobotu ráno navázal na bratra Pietaka svým hlavním vystoupením o tom, co, jak a proč se vlastně děti učí. Odpoledne pak pokračoval úvahou o angažovanosti křesťanských rodičů ve školách a vzdělávání obecně, a to nejen uvedením teoretických východisek tohoto zájmu, ale i sdílením praktických zkušeností z Britanie. V sobotu pak vedl Mike seminář, zamýšlející se nad situací věřících učitelů na sekulárních školách.

„Učitel, jeho osoba a jeho hodnoty, jsou neodmyslitelnou součástí toho, co se učí,“ prohlásil Mike. „Víme to o církvi a požadavky na ty, kdo vyučují v církvi, jsou značně vysoké. Ale co ti, s nimiž naše děti tráví nesrovnatelně více času? Na ně takové požadavky nevztahujeme? Za učitele ve školách se nemodlíme?“

Vybavil jsem si v tu chvíli příběh z nedávné alianční konference, věnované zaměstnání: byl to povzdech učitelky – křesťanky: každou neděli se ve sboru modlíváme za učitele nedělky, kteří pak stráví s dětmi hodinu a půl. Já trávím ve škole s dětmi každý den šest hodin a za mou práci se nikdy nikdo nemodlil a mnozí ani nevědí, že jí dělám … Ano, často je tomu právě tak a kořen je tentýž. Ztratili jsme z očí celistvost našeho života, vědomí, že náš boj je jen jeden, akorát se vede na několika frontách.

„Mnoho křesťanů žije v přesvědčení, že život je rozdělen na sekulární, světskou část a pak část duchovní. V té duchovní tvrdě pracujeme k slávě Boží a světské je to ostatní, kdy vyděláváme, bavíme se, nakupujeme. Ale Bible o tom tak nemluví. Ať už uklízíš sníh nebo zpíváš ve sboru, jde o službu Bohu. Chtěl bych dnes vyvrátit představu, že vzdělávání, stejně jako škola sama, patří do té, profánní, světské, každodenní skutečnosti. To je virus, který napadl naše křesťanské myšlení. A lze se tomu divit? Vždyť vše, školní osnovy, učebnice, naši kolegové, samy školy, ba i církev, to vše je založeno na tomto rozdělení sfér. Moje poselství zní, že tento virus, napadající křesťanské myšlení, může být z našeho hard-disku vymazán.“

Mnoha obrazy Mike ilustroval naléhavost úkolu znovu se chopit celého života po křesťansku, neponechávat žádnou oblast jen tak, jako by byla „neutrální“. Žádná neutralita totiž neexistuje: Jsme v situaci duchovního boje.

„Před 15 lety se i u nás v Britanii říkalo: Vzdělání musí být hodnotově neutrální. Jde o fakta, ne o hodnoty, ty ať řeší rodina. Dnes je situace jiná, neboť lidem, včetně řady politiků a těch, jež mají vliv, došlo, že to, kým jsme, prostě musí mít nějaký vliv na to, co a jak říkáme.“ Taková je britská zkušenost. Co znamená konkrétně? Rozumím tomu takto: Školy v Britanii nejsou automaticky křesťanské, jsou stále takové, jak předtím, změnilo se však chápání lidí: zatímco dříve byl „sekularismus“, tedy jakékoliv oproštění od jakéhokoliv náboženství společně sdíleným společenským předsudkem, dnes již tomu tak není. Dnes je možné, ba žádoucí a dokonce garantované zákonem, aby se o věcech, jako jsou společenské hodnoty včetně těch náboženských, ve školách mluvilo, aby se žákům dostalo nejen akademického rozvoje, ale i rozvoje duchovního, jak je přímo ukotveno v zákoně o vzdělávací reformě z roku 1988. A je to tak přirozené, vždyť děti se neučí pouze fakta, ale osvojují si postoje, přesvědčení a hodnoty, které mají vliv na jejich chování a jejich další život.

Co k této změně přispělo? Zdá se, že především určitá krize celého vzdělávacího systému a pocit slepé uličky, do níž sekularismus zabloudil. Ale současně to byl vytrvalý tlak těch, kteří věděli, co mají chtít. Díky Bohu to byli především evangelikální křesťané a řada jejich organizací včetně tamnější evangelikální aliance. „Pravda není hodnotově neutrální“, vytrvale opakovali britští křesťané a jejich postoj přinesl ovoce.

Znamená to, že je vyhráno? Právě naopak! Zatímco dříve bylo „hodnoty“ včetně náboženství tabu, dnes již tomu tak být nemusí – ale nebýt neutrální neznamená hned být křesťanský, vždyť vytváří-li se prostor pro sdílení hodnot, jistě jej nechtějí využít toliko evangelikálové. Tedy v jistém smyslu práce přibylo: teď je potřeba vybojovaný prostor krůček po krůčku obsazovat.

Co my s tím dnes tady u nás? K takovému stavu je tady, zdá se, pěkně daleko. Ministerstvo školství patří mezi státními úřady k těm nejsamolibějším, o jeho přezíravém a povýšeném postoji by mohli vyprávět své soukromé školy stejně jako domácí školáci, strastiplná pouť církevních škol v Třinci a v Brně je dostatečně známá. Kdepak krize: patříme v matematice k nejlepším v zemích OECD, tak jakékap copak? Kdo však pozorněji sleduje, co se ve školách doopravdy děje, tuší, že věci nejsou v pořádku. Co bude, až bublina splaskne, až obílená stěna státní domýšlivosti padne? Budeme připraveni? A stojíme o to vůbec?

Dobré vzdělávání řeší jednu základní lidskou otázku, základní lidskou potřebu (která je podivuhodně podobná otázce, kterou má řešit církev, dodávám já) a sice: „jak se stát dobrým člověkem?“

„Co je cílem vzdělávání? Jistě jde o přípravu na zaměstnání a úspěch v životě, o rozvinutí talentů. Ale je to všechno? Nemá být cílem našeho vyučování vzdělání pro život s Bohem? Naším úkolem je naklonit srdce mladých lidí k věčnosti.“

Mike vyprávěl příběh jedné mladé křesťanské učitelky, která vyučovala dějepis na sekulární škole. Šlo o ženu vydanou Pánu, která před žáky netajila svou víru. Jednou se v diskusi přihlásila jistá patnáctiletá dívka s dotazem, může-li se zeptat něco osobního. Učitelka souhlasila a očekávala něco o mužích či nějaký žert. Jaké bylo její překvapení, když děvče pokračovalo: „Paní učitelko, víme, že jste křesťanka. Jaký má vaše víra vliv na to, jak vyučujete historii? V čem je váš pohled jiný?“ Byla zaskočena a nevěděla, co říci! Takhle o tom nikdy neuvažovala – o dějepisu se přece učila ve škole, studovala jej a ví o něm to, co všichni. Ale: opravdu se biblický názor na svět, který ví o Stvoření, Pádu a Vykoupení, může „nijak zvlášť“ neprojevit v tom, jak chápeme dějiny? Jakou nit v nich sledujeme? Můžeme nechat naše křesťanské hodnoty stranou při hodnocení toho, co považujeme za pokrok a co naopak za úpadek? A to se zdaleka netýká jen dějepisu: Co literatura? Výtvarné umění a hudba? Jaké vzory vyhledáváme, jak sdělujeme dětem, co je krásné, hodné úcty a chvály? Jak interpretujeme fakta, poskytovaná přírodními vědami? Je naše víra pozváním Boha do hry nebo naopak klapkami na očích, které nám brání se rozhlédnout, abychom neviděli to, co nechceme vidět?

Dobrá škola má podle Mika dětem poskytovat „přístup ke gramatice a k příběhům křesťanské víry“. Vždyť pravda není hodnotově neutrální a nit křesťanské víry nelze z dějin a ze světa vypárat bez škod na všech stranách.

Tolik tedy z hlavních referátů. Ty byly doplněny řadou seminářů pro menší skupiny, ba skupinky, neboť účast na konferenci byla hodně hluboko pod mírou očekávání.

Nu, a jak se konferenci dařilo hledat odpovědi na otázky z úvodu? Zdá se, jako by těch nezodpovězených otázek spíš přibylo.

„Angažovanost ve školství považuji za strategickou investici církve,“ shrnul v závěrečném vystoupení tajemník aliance Jiří Unger. „Investici, která je extrémně důležitá pro změnu společnosti a jejích hodnot.“ Proto chce aliance povzbuzovat církev na všech úrovních, aby tento apel brala vážně. Chce rovněž pomáhat rodičům vidět svou roli a nebát se chopit se jí. „Tato část úkolu zůstává i po konferenci nenaplněna, neboť rodičovská veřejnost nebyla téměř zastoupena“, neubránil se povzdechu Unger. Proč tomu tak bylo, není snadné říci: Snad se lidem z Čech nechtělo pár týdnů před Vánoci trmácet se na hranice zasněženého Slezska. Přesto bylo správné, že se konference konala právě zde: na dohled od Třince, kde se o křesťanské školství opravdu bojuje. A já pro sebe dodávám: Není i tato skutečnost dokladem, jak málo si naléhavost tohoto úkolu uvědomujeme a jak je proto úsilí aliance povzbudit nás k němu hlasem vskutku prorockým?

„Konference však zároveň ukázala,“ dodává jedním dechem Unger, „kolik dobrého se toho stalo: semináře o křesťanských aktivitách ukázaly, kolik se toho i u nás děje, co všechno je možné, když lidé berou svou víru vážně. A to je zároveň pozváním pro nás – jde to, každý z nás to může dělat!“

A řada účastníků při závěrečné rozpravě shodně potvrzuje: ano, byli jsme zasaženi tím, jak je Bůh dobrý. Bylo osvobozující slyšet, že i jinde bojují tentýž boj, a že se jim daří.

„Růst křesťanství nezáleží tolik na lobbyingu, jako na stavu církve,“ pokračuje Unger. „Co církev sděluje světu? Je unavená a pohlcená vlastními starostmi? Nebo je plná života a chce být požehnáním i městu a světu, v němž žije?“

Prorok Jeremiáš psal vyhnancům do Babylona: „Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj“ (Jer 29,7). Takové bylo Boží slovo do tehdejší situace – a právě to byl postoj Daniela a jeho druhů k tehdejší společnosti.

„Daniel nám může být příkladem, jak vrátit víru do veřejného života - tím, že jí budeme žít. Daniel prostě žil svou vírou – a stal se požehnáním. Chceme být požehnáním pro lidi kolem nás, nebo nám jde jen o to, aby se obrátili? Zajímá nás svět, v němž žijeme?“

„Vzdělání bez náboženství, jakkoliv užitečné se může zdát, vychovává jen chytřejší ďábly“ C.S. Lewis