Křesťan v zaměstnání

Jak jsme ztratili pracoviště? 

(výběr z Knihy Mark Greene - Jak podporovat křesťany v zaměstnání, vydala ČEA, 2004)

„Hodinu týdně trávím vyučováním v nedělní škole a každou neděli mě zvou dopředu, aby se za mě sbor modlil. Zbytek týdne pracuji jako učitelka na plný úvazek a za to se sbor nemodlil nikdy.“

Pokud opravdu věříme, že Písmo připravuje Boží lid ke každému dobrému dílu, proč má tolik křesťanů představu, že jejich vlastní práce není tak zbožná jako práce jejich kazatele, že kvalita jejich práce nepatří mezi věci, o něž by měl Bůh prvořadý zájem, že pracoviště není vhodné prostředí pro křesťanskou službu nebo evangelizaci a že práce v domácnosti je možnost třetí kategorie?

Existuje nebezpečí, že budeme na členy svého sboru pohlížet výlučně podle toho, jakým přínosem jsou jako členové sboru pro lidi z okolí svého bydliště, a už ne z hlediska toho, jak by mohli přispívat k růstu Božího království na jakémkoli místě, kam je Bůh postavil. Neriskujeme tím, že se ve snaze vybudovat silné společenství místního sboru opomíjíme Boha ptát, jakým způsobem by případně mohl chtít naše lidi používat mimo bezprostřední okolí sboru? A není možné, že kdyby mohl Bůh naše lidi používat i mimo okolí sboru, nakonec by to místní sbor posílilo?

Problém je jasný; překvapivá však může být jeho hloubka. Konec konců nikdo z nás doopravdy nevěří, že by naše vyučování nebylo relevantní. Jak říká Steve Chalke: „Nedostatek relevantnosti je něco, co si neuvědomujeme. Vplíží se k nám bez našeho vědomí.“ Navíc většina dnešních kazatelů přece nějakou dobu vykonávala světské zaměstnání, a tak mají představu o příležitostech a problémech, které jsou s ním spojeny, nebo snad ne?... (pokračování v brožuře)

 

Velké misijní pole
Existuje spousta metod, které může dnešní církev používat k evangelizaci, například evangelizace od dveří ke dveřím, zpívání před obchodním střediskem, vizuální metody, zvaní přátel na bohoslužby pro hledající, rozvíjení vztahů se sousedy, kurzy Alfa a podobně. To všechno jsou dobré věci. Tyto strategie zaměřené v první řadě na evangelizaci v okolí bydliště však nedosahují takové účinnosti, jaké by mohly dosáhnout, kdyby byly sladěny s efektivní službou zaměřenou na pracoviště a školy.

Skutečnost je taková, že právě to místo, o kterém lze říci, že lidé nedostávají povzbuzení ani biblické vyučování potřebné k tomu, aby zde mohli vykonat něco opravdu významného, je současně místem, kde tráví padesát, šedesát či dokonce sedmdesát procent svého bdělého času. A je to právě to místo, kde se křesťané a nekřesťané nutně musejí setkávat. Právě to místo, kde mají vyrovnané šance, kde jsou jak křesťan, tak nevěřící vystaveni stejnému prostředí firmy, stejným tlakům a případně i podléhají stejnému nadřízenému…právě to místo, kde mohou nevěřící pozorovat změnu, kterou může do života vnést Ježíš Kristus, a to nejen po několik hodin strávených při společné večeři, ale po dvacet, třicet, čtyřicet či padesát hodin týdně, a to celou řadu let. Pracoviště.

Církev dospěla k závěru, že potřebujeme budovat mosty k lidem, kteří do církve nepatří, jít za těmi, kdo stojí na jejím okraji, a ještě dál, že se musíme naučit mluvit jejich jazykem. A tak jsme se vydali na hlavní třídy i do zapadlých uliček, za sousedy, kteří mají mnohdy jen minimální zájem, a chodíme od dveří ke dveřím a povídáme si s lidmi, které v celku příliš dobře neznáme. Evangelizace organizovaná církví často znamená, že musíme začít úplně od počátku.

A zatím průměrný křesťan na pracovišti už dávno vystavěl mosty k lidem, kteří jsou „na okraji církve“, i k těm, kdo stojí mimo ni. Už dávno se svými spolupracovníky pěstuje vztahy a hovoří jejich jazykem. A jsou to fungující vztahy, jichž má v průměru každý přes stovku.

Nedalo by se však o nás říct, že povzbuzujeme lidi k tomu, aby vyrazili k tůňkám a rybníčkům, zatímco oni sedí u jezera plného ryb? V mnoha případech lidé, kteří dobře znají některého křesťana, nebydlí v jeho sousedství, ale pracují u vedlejšího stolu. Kolik církví však učí své členy sloužit na pracovišti? Jejich počet roste, ale přesto je jich zatím jen hrstka.

 

Ztráta pracoviště
Tradiční rozbory důvodů, proč se křesťané vzdali pracoviště jako místa, kde mají možnost uplatnit praktický vliv, mívají tendenci zaměřit se na síly moderní doby - sekularizaci, pluralismus, urbanizaci, funkcionální ateismus, nárůst individualismu, hédonismus, narcismus a tak dále. Všechny tyto síly vytvářejí a upevňují hradbu mezi soukromým světem víry a arénou veřejného života. Je to pravda, ovšem zdaleka ne celá. Ve skutečnosti je tento obrázek neprozkoumatelných globálních sil zatlačujících nás do našeho pietistického ghetta věrohodný jedině za předpokladu, že se na církev díváme jako na jakéhosi churavějícího dinosaura, který nemá žádnou intelektuální ani duchovní moc k tomu, aby vzdoroval silám, jež se proti němu sešikovaly. No, mohli bychom si položit otázku, co se vlastně stalo s reformací. Co se vlastně stalo s naším porozuměním významu povolání, smyslu práce a podnikání nebo roli, kterou hraje bohatství stvoření při šíření společného dobra?

Pravda je taková, že nesprávné postoje k práci jsou důsledkem vlivu mylných teologií kněžství, služby, církve a stvoření. To vše pak vedlo k jednostranné evangelizační strategii, která bere v úvahu volný čas, ale přehlíží náš čas v práci.Pokud se s těmito teologiemi nevypořádáme, budeme se dopředu jen plazit.

1. Mylná teologie postavení kazatele
Mnozí křesťané žijí s představou, že zaměstnání kazatele je významnější než jejich vlastní. Pastor a misionáři konají zbožné dílo. Církevní práce je posvěcená práce. To, co do ní nespadá, není posvěcené a není to ani služba Bohu. Tato představa podrývá vědomí vlastní hodnoty pracujícího i jeho vědomí hodnoty práce, kterou koná.
2. Mylná teologie úlohy kazatele
Můžeme si všimnout, že role kazatele ve stále větší míře spočívá ve snaze zapojit laické členy církve do služby místního sboru, místo aby je připravoval na službu na kterémkoli místě, kam je Bůh postaví. Je třeba položit si nejen otázku: „Jak může tenhle člověk sloužit v našem sboru?“, ale také: „Jak ho může Bůh použít k růstu svého království?“
Mnozí křesťané vykonávající světské zaměstnání mají pocit, že jakýmsi lakmusovým papírkem, který určuje míru jejich křesťanské oddanosti, je to, kolika shromáždění se zúčastní. Čím častěji se účastní bohoslužeb a různých setkání v rámci svého společenství, tím je s nimi Bůh spokojenější. Samozřejmě že návštěva bohoslužeb a služba v rámci místní církve představují hlavní cestu k získání povzbuzení ze strany jiných křesťanů a vedoucích církve. Ale co práce mimo sbor? Ta se nepočítá? ... (pokračování v brožuře)

 

Velký předěl
Všechny tyto mylné teologie jsou projevem předělu mezi posvátným a světským, nesprávným, ale vytrvalým názorem, že o některé části našeho života, například práci, školu nebo rekreační aktivity, neprojevuje Bůh skutečný zájem, zatímco o vše, co nějak souvisí s modlitbou, bohoslužbou nebo sborovými aktivitami, zájem má. Mnozí současní vedoucí církve považují předěl mezi světským a posvátným za největší problém, kterému musí čelit britská církev, ovšem rozpoznat jeho příznaky je mnohem snazší než najít lék. Mnozí křesťané se jmenovitě modlí za spasení lidí, když je o modlitby žádají misionáři žijící v zámoří. A na druhou stranu bychom těžko hledali člena domácí skupinky, který by znal jméno něčího šéfa - pokud ovšem nepočítáme manželského partnera tohoto pracujícího. Když neznáme jméno nadřízeného našeho nejbližšího křesťanského přítele, těžko se můžeme tvářit, že jsme pro něho skutečnou oporou v jeho každodenním skutečném životě. Přesně tohle je předěl mezi světským a posvátným: modlíme se za lidi, s nimiž jsou v kontaktu misionáři na druhé straně světa, ale nikoli za lidi, se kterými přicházejí v práci do styku naši přátelé. Tohle je ten předěl: jeden kousek našeho života pro Boha význam má, a ten druhý ne.l)

 
  • M4
  • Národní týden manželství